Na Silvestra jsme naházeli do věci do auta a vyrazili jsme do Krkonoš. Honza pronajal chatu až někde pod hřebenem. Sice tam vedla docela široká přístupová cesta, ale stejně jsme se zapotili, než jsme tam za pomoci řetězů a lopaty dorazili. Už se začalo stmívat, když jsme konečně ze sebe oklepávali sníh na dřevěné verandě chaty. Chata byla maličká, jenom pro nás. Naštěstí bylo uvnitř všechno připraveno. Kromě elektrického topení byl v hlavní místnosti krásný krb: stačilo škrtnout sirkou, a za chvíli jsme ještě v bundách seděli u krbu a dívali se do plamenů.
Chata se prohřívala pomalu. Noc jsme strávili u krbu, popíjeli koňak, povídali si, a s rostoucí teplotou postupně odkládali. Byla jsem z té dlouhé cesty a ze zimy tak unavená, že jsem sotva vydržela do půlnoci. Přiťukli jsme si šampaňským, popřáli si, políbili se, a pak mne Honza odnesl jako malé děvčátko do postele. Ani jsem se nebránila, a za chvíli jsem tvrdě usnula.
Když jsem se ráno probudila, byl pokoj plný slunce. Venku byl nádherný den. Podívala jsem se z okna, a viděla, že Honza se před chatou ohání lopatou: prohazoval cestu, aby se nám lépe vyjíždělo autem. Otevřela jsem okno, vyklonila se ven, a vesele na něj zavolala. Hodil po mně sněhovou kouli. Netrefil se, a zahalekal: "Tak vstáváme, ospalče! Do půl těla, a nástup na rozcvičku!"
